Bill Gates: Jak zabránit klimatické katastrofě
Knihu „How to avoid a climate disasters“ věnoval Bill Gates vědcům, inovátorům a aktivistům, kteří jsou v popředí řešení problému. Mě osobně zaujal hned název, který odkazuje na autorovu víru, že pořád máme šanci se klimatické katastrofě vyhnout. Já tento optimismus osobně sdílím hlavně proto, že přílišný pesimismus komplikuje možnosti řešení a spolupráce, kterou na cestě směrem ke klimatické neutralitě určitě potřebujeme.
Úvod, dvanáct kapitol, doslov, poděkování a rejstřík na celkem 257 stranách přináší množství informací, odkazů, dat a, to hlavně, osobních pohledů a myšlenek autora, který se změně klimatu věnuje už desítky let. Bill Gates není publikující klimatolog, ale svými postoji veřejností sledované osobnosti pravidelně upozorňuje na souvislosti pozorovatelné v různých končinách naší matičky Země, ale i v různých zákoutích diplomatických vyjednávání.
V úvodu autor jednoduše vysvětluje dvě čísla, které provází celou knihu. 51 Gt CO2eq jako množství skleníkových plynů, které každý rok lidstvo přidává do atmosféry a 0 Gt CO2eq jako symbol uhlíkové neutrality. Zajímavý je popis názorového vývoje autora, který se dlouhé roky v chudých oblastech zaměřoval hlavně na nemoci, které trápí místní obyvatelstvo a hlavně děti a na dostupnost levné energie, která by jejich problémy pomohla vyřešit. V konfrontaci s klimatickou vědou však postupně pochopil, že nejde jen o levnou, ale také o čistou energii, která nebude zvyšovat globální emisní zátěž. Zajímavý je přehled kroků, kterými autor, jako bohatý investor, změnil své finanční portfolio tak, aby v něm neměl fosilní zdroje. Zároveň vyzval další společnosti, ale i státy ke stejnému postupu a k větší podpoře energetického výzkumu. Je sympatické, že autor hned v úvodu přiznává, že je vinen (I plead guilty) vlastnictvím velkého domu a létáním soukromými letadly. Uznává, že se tak stává viditelným terčem a popisuje, jak se tato „pochybení“ snaží napravit.
První kapitola Proč nula? (Why zero?) jednoduše vysvětluje skleníkový efekt na principu „málo je hodně“ – malá změna globální teploty přináší velké problémy, malá koncentrace skleníkových plynů atmosféru významně ohřívá. Velký prostor je věnován srovnání reálných projevů změn klimatu pro aktuální oteplení s možným oteplením o 1,5 nebo 2 °C, což jsou limity teploty používané v Pařížské dohodě. Nečekejme v textu těžkou vědu, Bill používá zajímavá vysvětlující přirovnání. Například každoroční přísun skleníkových plynů přirovnal k postupně vodou napouštěné nádobě, ve které se hladina zvyšuje, i když se přítok zpomalí. Nebo tepelnou roztažnost vody v oceánech k prstýnku, který může z prstu sklouznout v horké vodě.
Kapitola druhá má hodně realistický název Bude to těžké (This will be hard). Popisuje naši fosilní přítomnosti, která nás provází každodenním životem, a která se zdá být zcela neřešitelným problémem. Nutné budoucí změny v sektoru energetiky autor srovnává s historickými úspěchy, které podpořila legislativa na ochranu ovzduší, např. Clean Air Act. Problémem dneška je i cena fosilních produktů, ve které nejsou započítány externality, např. právě škody na ovzduší nebo škody vzniklé těžbou apod. Bude to těžké, jak říká autor, ale je to možné.
V další kapitole autor předkládá pět témat, která by měla být součástí každé diskuse o změnách klimatu: a) Tuny emisí převádí pro snazší představu na procenta jejich globální roční produkce; b) Rozděluje zdroj emisí do pěti kategorií – výroba, elektřina, zemědělství, přeprava a teplota v obydlích; c) Přibližuje množství elektrické energie životním situacím; d) Jakou plochu potřebujeme k výrobě energie z různých zdrojů a nakonec e) Kolik to bude stát ve srovnání s aktuálním stavem. Toto rozdělení je podrobně rozebíráno v dalších pěti kapitolách.
První je věnovaná elektrické energii (How we plug in), její výrobě, přenosu, dostupnosti a možnostem jejího skladování. Autor upozorňuje, že elektrickou energii považujeme za úplnou samozřejmost a využíváme ji téměř pořád. Nesmíme však zapomínat, že cca 860 mil. obyvatel (tj. cca 11 % populace) se na její dostupnost nemůže spolehnout. Potřebujeme-li přejít na uhlíkově bezemisní výrobu energie, měli bychom tomu věnovat stejnou pozornost, jakou lidstvo v uplynulých desetiletích věnovalo energii uhelné. Podrobně popisuje možnosti a souvislosti štěpení jádra, jaderné fúze, pobřežnímu větru a geotermální energii v kombinaci s možnostmi ukládání energie v době jejího přebytku a zpětné využívání v časech nedostatku (baterie, přečerpávání vody, ohřev vybraných látek nebo výroba vodíku).
Druhá část této série je věnovaná výrobě (How we make things). Je, pokud jde o produkty, poněkud úzká, jsou vybrány z pohledu emisí GHG jen ty nejdůležitější - cement, ocel a plasty. Bill má pravdu, že nás tyto tři produkty provázejí na každém kroku. Není tedy smyslem se jich zbavit, ale změnit přístup k jejich výrobě i spotřebě. Mimo množství zajímavých myšlenek jsem zde poprvé zaznamenal návrh považovat plasty za materiál pro dlouhodobé ukládání uhlíku (sink).
Kapitola o zemědělské produkci (How we grow things) je věnována hlavně nutnosti používat hnojiva při pěstování plodin a produkci metanu v živočišné výrobě. Za mě je to trošku málo, autor zcela opomíjí propady skleníkových plynů, kterými sektor AFOLU (zemědělství, lesnictví a jiné využívání půdy) snižuje výsledné emise (krátká zmínka je jen u lesů).
Čtvrtá část je věnovaná dopravě a přepravě (How we get around). Emise z dopravy globálně rostou a při znalosti dnešních technologií můžeme jen těžko předpokládat, že mohou v následujících desetiletích směřovat k nule. Přesto nelze rezignovat a nesnažit se o jejich snížení. Příklady ukazují, že například regionální autobusová doprava může být elektrifikována, stejně tak část osobní dopravy. Autor věří, že problém výroby a hmotnosti baterií bude časem vyřešen, aktuálně však nelze spoléhat na elektrifikaci nákladní dopravy a letadel. Upozorňuje i na souvislosti s energetikou samotnou, pohánět elektromobilitu fosilní elektřinou není cesta. Pěstovat biopaliva místo potravin také ne. Přesto je možné v kombinaci s úsporou přepravních kilometrů emise z dopravy snižovat.
V páté části se autor zamýšlí nad nutností vytápět a/nebo chladit (How we keep cool and stay warm) v obytných domech i ve výrobních prostorách. S postupným oteplováním by se mohlo zdát, že jsou problémem jen klimatizace, jejichž počet a spotřeba energie v posledních letech rychle roste. V Japonsku, v USA a v Jižní Koreji má vlastní klimatizaci více než 80 % domácností. V Číně 60 % (to se mi nezdá), ale v Indii nebo Jihoafrické republice jen 5 %. Počet prodaných jednotek roste o cca 15 % ročně. To samozřejmě znamená dodatečnou spotřebu energií, která je dnes vyráběna z velké části jako fosilní a zapomíná se na tzv. F-plyny, které jsou výborným chladivem pro klimatizace, ale rovněž jsou skleníkovým plynem. Jednodušší situace se zdá být ve vytápění, kde mají svou budoucnost tepelná čerpadla.
Těchto pět částí autor shrnuje do několika základních hesel – elektrifikovat, oduhlíkovat, snižovat spotřebu a zvyšovat využitelnost. To vše hlavně proto, že v dalších desetiletích bude spotřeba a nároky obyvatel růst. Bude se zvyšovat počet domů, počet spotřebičů, celková vzdálenost, kterou přejede, přepluje nebo přeletí zboží, ale i lidé. To je nevyhnutelný fakt, přesto lze snižovat emise skleníkových plynů i jiných škodlivin.
Tím se autor dostává ke kapitole deváté věnované adaptaci (Adapting to a warmer world). Adaptace je nutným krokem, ale v chudých oblastech je zcela nezbytnou součástí každodenního života. Nedostatek kvalitních potravin má dlouhodobě značně nepříznivé dopady na zdraví podvyživených obyvatel, včetně dětí. A změna klimatu znesnadňuje pěstování plodin, chov dobytka, malé i velké farmaření a v mnoha případech i zásobování vodou. Jednou z cest je průnik změny klimatu do politického rozhodování. V této kapitole autor poněkud nešťastně vložil několik odstavců věnovaných geoinženýrským metodám ovlivňování klimatu. Ano, uvádí, že jsou neprozkoumané, drahé a mohou přinést nepředpokládané následky. Jejich výzkum odůvodňuje možnou potřebou těchto zásahů v budoucnosti, pokud se nepodaří snížit emise a zpomalit tak nepříznivé dopady změny klimatu - „Best to prepare for that day now“.
Desátá kapitola je věnována politice (Why government policies matter), ve které na příkladu legislativy k ochraně kvality ovzduší ukazuje široké možnosti států a mezinárodního společenství (a tedy politiků) dosáhnout potřebných změn. V 50. a 60. letech minulého století v USA a v Evropě a v posledním období například i v Číně. Starost o kvalitu ovzduší, boj proti smogu, přináší i vedlejší pozitivní efekty – snižuje se množství skleníkových plynů. Výroba energie je sektor, který podléhá ze strany států největším regulacím. To přináší nejen čistější vzduch, ale i energetickou bezpečnost. Autor připouští, že jeho volání po větší regulaci směrem k uhlíkové neutralitě je v rozporu s jeho chováním v začátcích Microsoftu. Dnes volá po spolupráci soukromého sektoru a jednotlivců se státem a popisuje sedm oblastí, kde je to více než nutné. 1. Investice do výzkumu v oblasti výroby energie. 2. Vyrovnání podmínek fosilního a zeleného průmyslu s ohledem na externality. 3. Šíření informací o zelených možnostech. 4. Sledovat vývoj. 5. Příprava na změnu. 6. Nezaměřovat se jen na jednoduché věci (např. na elektro auta a zapomínat na ukládání energie). 7. Technologie, politika a obchod jsou spojené nádoby.
Celou knihou se prolíná uhlíková neutralita. Jedenáctá kapitola nabízí řešení, nápady a návrhy jak čisté emisní nuly dosáhnout (A plan for getting to zero). Počáteční vize Microsoftu v podání autora a Paula Allena byla „a computer on every desk and in every home“. Byla to v těch dobách šílená a bláznivá vize. Uhlíková neutralita v polovině století je podle autora podobnou, možná ještě bláznivější, vizí. Klimatologie popisuje existující problém a říká, proč ho musíme řešit. Neříká, a ani nemůže říkat, jak ho máme řešit. K tomu potřebujeme biology, chemiky, fyziky, politiky a politology, ekonomy, inženýry a další. Asi nelze autora označit jako techno-optimistu, ale seznam technologií, na které je podle Billa vhodné zaměřit výzkum, finance, globální i lokální pozornost, je minimálně zajímavý.
Kapitola dvanáctá, poslední, je věnována jednotlivci. Každému z nás (What each of us can do). Každý jednotlivec může a měl by změnit své chování tak, aby využíval méně fosilních zdrojů ve své vlastní spotřebě. Zajímavý je autorův apel na odběratele energie, aby si vybrali tarif, ve kterém mohou platit navíc za dodávky zelené energie. Takový dobrovolný příspěvek např. na solární elektrárny. Z pohledu českého spotřebitele, který tento poplatek platí povinně, je to hodně zajímavý apel. Ale hlavní důraz klade autor na komunikaci se zvolenými zástupci, zastupiteli a politiky, které je třeba přesvědčovat o nutnosti ochrany klimatu. Na závěr si zde dovolím uvést překlad posledního odstavce této poslední kapitoly celý:
Jsem optimista, protože vím, co dokáže technologie, a protože vím, co dokáže člověk. Inspiruje mě nadšení pro řešení tohoto problému, které vidím zejména mezi mladými lidmi. Pokud budeme mít na zřeteli velký cíl - dosažení nulových uhlíkové neutrality - a vytvoříme seriózní plány, jak tohoto cíle dosáhnout, můžeme se vyhnout katastrofě. Můžeme udržet klima snesitelné pro všechny, pomoci stovkám milionů chudých lidí, aby se jim žilo co nejlépe, a zachovat planetu pro další generace.
Doslov je věnován epidemii COVID-19. Autor upozorňuje na některé podobnosti v reakci společnosti na tuto epidemii a v reakcích (nebo nereakcích) na změnu klimatu. Výzkum a vývoj, mezinárodní spolupráce a vůle problém řešit jsou nutné v obou případech.
Celou knihu je třeba chápat jako názorový výstup člověka, který dokáže zpracovávat a dávat do souvislostí informace, člověka, který je označován za filantropa. Prostřednictvím nadace věnuje čas a peníze na stipendia nebo prevenci nemocí. Chudobu třetího světa začal vnímat i v souvislostech se změnou klimatu nejen jako důsledek, ale jako překážku pro rozvoj uhlíkově neutrální společnosti. Nejde o vědeckou publikaci, ale více citací a odkazů by předkládaným informacím dodaly větší důvěryhodnost.