Dezinformace, zpochybňování, informační guláš

24.04.2026 12:09

Ve veřejném prostoru lze vymezit poměrně dobře popsatelný soubor opakujících se strategií, jimiž jsou zpochybňovány expertní vědecké závěry klimatologů a oborů souvisejících. Důležité je, že většina těchto snah nenapadá klima jako takové, ale autoritu, metodiku nebo interpretaci klimatické vědy.

Veřejná debata o změně klimatu se v posledních letech posunula. Otevřené popírání fyzikální podstaty oteplování ustupuje sofistikovanějším formám zpochybňování, které je zaměřeno méně na samotná data a více na autoritu vědy, interpretaci nejistot a legitimitu navrhovaných opatření. Níže shrnuji hlavní typy těchto snah, jak se objevují v médiích, politické rétorice a online prostoru.

1. Shoda neexistuje

Jednou z nejčastějších strategií je zpochybňování existence nebo relevance vědecké shody. Argumentace často zdůrazňuje, že „věda není hlasování“ a že v klimatologii údajně panuje zásadní spor. Ve skutečnosti je shoda ohledně antropogenní příčiny současného oteplování dlouhodobě velmi vysoká, jak opakovaně dokládají metaanalýzy i hodnoticí zprávy IPCC. Přesto jsou v médiích i v politice často zvýrazňovány menšinové názory nebo jednotlivé nesouhlasné hlasy, čímž vzniká dojem vyrovnané debaty tam, kde fakticky není. V českém kontextu je tento rámec součástí širšího fenoménu tzv. klimatické obstrukce, který je analyzován například v komparativní studii Oxford University Press o střední Evropě.

2. Útoky na data

Další běžnou taktikou je zpochybňování samotných dat poukazováním na městské tepelné ostrovy, tvrzením o „upravovaných“ teplotních řadách nebo selektivní volba časových úseků („od roku XY se neotepluje“). Tyto argumenty zpravidla ignorují skutečnost, že různé typy měření (pozemní, satelitní, oceánské, proxy) se navzájem konzistentně potvrzují a že korekce dat patří k běžné vědecké praxi. V klimatologii se data běžně opravují pomocí fyzikálních souvislostí a následně se časové řady homogenizují (probíhá filtrace nesourodých vlivů na měřená data, například změny metod měření nebo urbanizace v okolí stanic). Sociologické analýzy českých médií ukazují, že podobné pochybnosti se objevují zejména v ekonomickém rámci debaty, často bez uvedení širšího kontextu. Zde patří i nepřiznané nepochopení významu různých dat. Například konstatování, že množství CO2 v atmosféře je zcela zanedbatelné („CO₂ tvoří jen cca 0,04 % atmosféry“) jen potvrzuje, že diskutující problému vůbec, ale vůbec nerozumí.

3. Nejistota jako argument nečinnosti

Vědecká nejistota je další často zneužívaný prvek. Nejistota je však kvantifikovaná vlastnost poznání, nikoli důkaz jeho neplatnosti. V diskusích se ale objevuje její záměna s neznalostí – typicky v tvrzeních, že „dokud nevíme přesně, co se stane, neměli bychom jednat“. Psychologický rozměr tohoto přístupu popisují práce publikované např. v Nature Climate Change, které ukazují, že nejistota bývá využívána jako nástroj k oddálení rozhodnutí, nikoli jako skutečná metodologická kritika.

4. Přirozené faktory vytržené z kontextu

Argument „klima se měnilo vždy“ patří k nejdéle používaným. Sluneční aktivita, oceánské cykly či vulkanismus jsou prezentovány jako hlavní hybatelé současných změn, přestože jejich vliv je v klimatických modelech zahrnut a kvantifikován. Tyto argumenty zcela opomíjejí možnost, že přirozené faktory v klimatickém systému jsou dnes doplněny faktorem antropogenním, přičemž je naše znalost všech faktorů i jejich kombinací na vysoké úrovni. Tato rétorika se objevuje jak v médiích, tak v politických projevech napříč zeměmi a často slouží k rozostření příčinného vztahu mezi emisemi a oteplováním. Někteří autoři v této skupině dezinformací nechápou snahu klimatického systému udržovat se v rovnováze a relativně jednoduché možnosti takový systém z rovnováhy vychýlit.

5. Klimatické modely jako „nevěrohodné simulace“

Zpochybňování klimatických modelů bývá založeno na jejich záměně s krátkodobou předpovědí počasí nebo na tvrzení, že „každý model ukazuje něco jiného“. Přitom právě ensemble přístup (kombinace modelů) a práce s rozpětím výsledků jsou podstatou moderní klimatologie. Podobné argumenty se však dobře uplatňují v mediálních zkratkách a politických debatách, kde není prostor pro vysvětlení statistické povahy modelování. A přitom modely (nejen v klimatologii) dnes poměrně dobře reprodukují historický vývoj a jsou standardním nástrojem i v jiných oborech (ekonomie, epidemiologie).

6. Delegitimizace vědců a institucí

Místo věcné kritiky se často objevují osobní útoky a nařčení z ideologie, víry nebo alarmismu, zpochybňování motivace vědců (granty, politika) a označování IPCC jako politické organizace, která rozhoduje hlasováním o vědě. Přitom IPCC se do vědy nijak neplete a jediný okamžik, kdy se v IPCC hlasuje jsou volby předsedy, místopředsedů a členů pracovních skupin. Studie Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) ukazuje, že v Česku jsou tyto postupy systematicky využívány sítí aktérů napojených na fosilní průmysl, ideologické think-tanky či zahraniční vlivové operace.

7. Pochybnosti o řešení

V posledních letech se stále častěji setkáváme s tím, co odborná literatura nazývá post-denial nebo „nové popírání“. Změna klimatu je formálně uznána, ale opatření jsou označována za zbytečná, drahá či nebezpečná, klimatická politika je označována jako ideologie směřující k potlačení svobody a důraz se přesouvá výhradně na adaptaci. Ano, adaptace nám dává čas, protože snižování emisí se v klimatickém systému projeví za desítky let poté, co opravdu globálně začne. Tento posun je detailně popsán v analýzách sociálních sítí a online médií publikovaných např. Cambridge University Press.

 

Zpochybňování klimatické vědy dnes málokdy probíhá formou přímého popírání fyzikálních zákonů tak, jak tomu bylo ještě před 10 lety. Častější jsou strategie, které zdůrazňují nejistoty bez kontextu, relativizují odbornou shodu nebo přesouvají pozornost od poznání k politickému konfliktu. Porozumění těmto mechanismům je klíčové nejen pro komunikaci změny klimatu a vědy obecně, ale i pro kvalitu veřejné a politické debaty o klimatických rizicích.