Konec emisního scénáře RCP8.5?

15.05.2026 13:07

V posledních týdnech se v médiích i na sociálních sítích objevují zprávy, že klimatologové „opouštějí“ scénář RCP8.5. Na první pohled to může znít dramaticky – skoro jako by se měnil samotný vědecký pohled na klimatickou změnu. Ve skutečnosti jde ale o mnohem méně senzační, zato důležitější proces: zpřesňování nástrojů, kterými věda popisuje možný vývoj klimatického systému v dalších desetiletích.

Abychom tomu porozuměli, je potřeba si připomenout, co scénář RCP8.5 vlastně znamená. Vznikl na začátku minulého desetiletí jako jeden ze čtyř základních odhadů možného vývoje emisí skleníkových plynů v tomto století. Jeho smyslem nebylo předpovídat nejpravděpodobnější budoucnost, ale ukázat, co by se stalo v případě velmi vysokých emisí – tedy ve světě, kde se prakticky neomezují fosilní paliva a kde ekonomický růst vede k masivní spotřebě uhlí (jak si ještě i dnes někteří menšinoví politici přejí).

Jenže během let se stalo něco typického pro komplexní vědecké nástroje. Scénář začal žít vlastním životem. V mnoha studiích i mediálních výstupech byl interpretován jako „business as usual“, tedy jako jakási výchozí linie, po které by se svět ubíral bez výrazné klimatické politiky. To mu dalo mnohem větší váhu, než jaká byla původně zamýšlena. Současná debata proto není ani tak o tom, že by vědci RCP8.5 „zrušili“, jako spíš o tom, že vracejí diskusi o něm na původní cestu.

Klíčový posun přichází v rámci přípravy nové generace klimatických modelů (CMIP7), které budou základem pro další hodnotící zprávu IPCC (AR7). V tomto procesu se potvrdilo, že extrémní emisní trajektorie typu RCP8.5 (resp. její novější varianta SSP5‑8.5) jsou málo pravděpodobné. Ne proto, že by odporovaly fyzice klimatu, ale proto, že čím dál méně odpovídají tomu, jak se skutečně vyvíjí energetika, technologie a politika (i když zrovna u politiky bych byl opatrný). Jedním z hlavních důvodů je změna ve světové energetice. RCP8.5 vznikal v době, kdy se očekával dlouhodobý růst využívání uhlí. Tento scénář s ním počítá v extrémní podobě – ve skutečnosti by vyžadoval dramatické, až několikanásobné zvýšení spotřeby uhlí v průběhu století (což se před těmi 15 lety mohlo v některých částech světa zdát jako reálný předpoklad). Jenže vývoj šel jiným směrem. V mnoha regionech se růst spotřeby uhlí zpomalil nebo zastavil (často v rozporu s politikou), zatímco obnovitelné zdroje zaznamenaly překvapivě rychlý pokles cen a expanzi (také často v rozporu s politikou). Tím se zásadně změnila „pravděpodobnostní mapa“ budoucnosti – to, co dávalo smysl jako hranice horního odhadu před patnácti lety, dnes naštěstí vypadá jako zcela okrajová možnost. Já osobně jsem tento scénář vždy prezentoval jako možnost, ke které se snad nikdy nedostaneme.

Druhým faktorem je technologický pokrok, který byl v původních scénářích podceněn. Solární a větrná energie, baterie nebo elektromobilita se rozvíjejí rychleji, než tehdejší modely předpokládaly. To snižuje pravděpodobnost dosažení extrémních emisí, protože energetický systém už má dostupné alternativy, které v době vzniku RCP8.5 nebyly konkurenceschopné. Do hry navíc vstoupily i klimatické politiky. I když jejich účinnost a ambici lze kritizovat, nelze říct, že svět směřuje k nulové regulaci emisí. Existují mezinárodní závazky, národní strategie i konkrétní opatření. A právě absence podobných zásahů byla jedním z implicitních předpokladů RCP8.5. Jinak řečeno, svět se sice nevyvíjí dost rychle k dosažení klimatických cílů, ale zároveň se neblíží ani čistému worst-case bez jakékoli reakce (jak by si mnozí asi přáli) .

To však neznamená, že by extrémní scénáře ztratily smysl. V klimatologii mají stále svou roli – pomáhají zkoumat, jaké dopady by měl velmi nepříznivý vývoj a fungují jako stresový test pro infrastrukturu, ekonomiku i ekosystémy. To, co by se mělo změnit, je jejich mediální a někdy i politické postavení – poslouchejme vědu, která tyto scénáře vždy považovala a považuje jen za horní odhad.

Je dobré připomenout, že se v čase změnil i samotný způsob, jakým vědci scénáře vytvářejí. Namísto původních RCP se dnes používá komplexnější přístup založený na tzv. SSP (Shared Socioeconomic Pathways), které kombinují emisní trajektorie s vývojem společnosti, ekonomiky a technologií. Díky tomu je možné lépe zachytit, jak spolu klimatická politika, inovace nebo geopolitika navzájem souvisí.

Celý posun tak není ani popřením klimatických rizik, ani náhlým „zlepšením“ výhledu. Je to spíš známka toho, že modely dnes přesněji odrážejí realitu posledního desetiletí. Budoucnost se tím nestává automaticky bezpečnější – jen ji popisujeme realističtěji. Možná nejvýstižnější interpretace celé debaty je proto jednoduchá: svět se pravděpodobně neřítí k nejhoršímu možnému scénáři, jaký jsme si kdysi dokázali představit. Zároveň ale stále směřuje k významnému oteplení, pokud nedojde k dalším změnám.

A právě v tomto prostoru mezi „není to nejhorší“ a „je to pořád vážné“ se dnes odehrává skutečná diskuse o klimatu.